Viktor Maudr 
Čekání bylo dlouhé. Od pořízení lístků do samotného konání dvojzápasu Sabres proti Lightning ve Švédsku uběhlo asi půl roku. Člověk si dlouho nic neuvědomoval. Postupná nervozita se začala objevovat až s čím dál tím hlasitějším tikáním hodin před odjezdem. Na někoho to padlo den předem, na někoho na letišti či v letadle, a někdo si to snad uvědomil až v hale. Já osobně jsem poslední tři noci před odletem nemohl pořádně spát. Věděl jsem, že můj sen se má brzy stát skutečností. 14 členů Buffalo Sabres Cz-Sk Fanclub vyrazilo vidět své Šavle naživo.
Letiště Praha
Píše se pátek 8.11. 2019. Velitelský čas na sraz fanklubu na letišti byl stanoven na 7:15, tedy dvě hodiny před odletem. Jako zázrakem nikdo nemá velké zpoždění, a tak vše probíhá v klidu. Nějaké srandičky, pokec, fotky a vyrážíme na odbavení, někteří s větší nervozitou než jiní, protože letadlem poletí poprvé v životě. Nemůže chybět ani společné foto jako začátek dokumentace celého tripu. Jedna dáma a deset gentlemenů pózuje před náhodným kolemjdoucím pánem, který se nabídl, že nás vyfotí. Naštěstí zmáčkl spoušť asi 9x, jelikož jen jedna fotka byla ostrá.
Let
Mezitím, co jsme si v klidu tlachali a fotili se, byla osamělá skupinka tří dalších harcovníků již ve vzduchu. Slovenské trio totiž letělo z Vídně zhruba o dvě hodiny dříve. No a abychom je alespoň trochu dohnali, nahnali jsme se v dobré náladě do letadla. Rozhodně jsme nebyli sami, kdo letěl do Švédska na hokej. Pár lidí s čepicemi Tampy nebo jiného týmu bylo v letadle vidět. No a nás bylo nejen vidět, ale také řádně slyšet. A tím nás myslím hlavně mě, co si budeme povídat. Všudypřítomná sranda musí být. Navíc když s vámi letí někdo poprvé. To prostě nejde si trochu neutahovat. Nakonec se tak hezky povídalo, že ty dvě hodiny v letadle utekly jako Voda. Nemyslím tím účastníka srazu Jakuba Vodu, protože ten by byl moc línej utíkat (jo, přesně tyhle blbé vtipy tam padaly furt. No ale uznejte, když máte v partě kvarteto příjmení Tupý-Šaman-Kužel-Voda, nejde to nechat jen tak…).
Přesun z letiště Arlanda do kempu
Inu, ve Stockholmu jsme přistáli na čas. Sice kapitán zaparkoval letadlo u špatného gejtu, ale vem to čert. Autobus nás dopravil na správnou adresu a my se hodlali vydat do víru velkoměsta. Jenže nás pozastavila první překážka. Google ukazoval krásné spoje do centra. Ne však už, že ty spoje jsou speciálně placené. Přímo z letiště se musí za spoj do centra platit extra 100 SEK. Pokud si zajedete autobusem v rámci městské hromadné dopravy na stanici vzdálenou asi 6 minut, máte odtud již vlak do centra normálně v cenně jízdenky MHD. Turistické pasti jsou hold všude, avšak my jsme se jako inteligentní fanoušci šikovně optali na informacích a této zákeřnosti se vyhnuli.
Patrně nám pýcha stoupla do hlavy. Vyrazili jsme totiž na autobus, který nás měl tedy přesunout na vlak do centra. Sedl jsem si hezky dozadu a slyším nějaké podivné šuškání vepředu. Pak jsem uslyšel jen: „Kdo mu to řekne?“ No a bylo mi jasné, že je něco zle… Jelikož jsem měl plné ruce věcí, svěřil jsem připravené transparenty na zápas Kubovi Vahalíkovi. No samozřejmě, že je ten mamlas zapomněl na letišti. Nakonec se tedy s Romanem rychle dohodli, že spolu vystoupí z autobusu a zkusí se pro ně vrátit. Nakonec je na letišti našli a vrátili se zpět za námi. My je již čekali na vlakové zastávce Mårsta… (první polovina storry trasnparenty).
Podařilo se nám nasednout do správného vlaku, který kvalitativně značně připomínal české a slovenské dráhy (ironie alert). Tady bych jim snad ty raňajky i věřil. No a vyrazili jsme na další přestupní zastávku. Tichou a příjemnou jízdu nám zpříjemnil pán, který který se s námi dal ve vlaku do řeči. Přijel z East Aurory (periferie Buffala) do Stockholmu na jeden zápas, a to prosím pěkně na otočku. Já si to nedovedu představit. Jedu přes půl světa do úplně jiné země a kultury, a to hlavně té architektonické, abych se tam prošel jedno dopoledne, viděl hokej, a pak zas cestoval 14 hodin letadlem zpátky. Navíc to nebyl permanentkář. Údajně navštíví tak šest zápasů Sabres ročně. Američani jsou prostě někdy zvláštní. Venca Stach se mezitím také zapovídal s jedním místním pánem, což bude mít ještě také pokračování.
Přestup na metro jsme úspěšně zvládli a vydali se tedy na finální trasu. Kemp, ve kterém jsme bydleli, byl od stanice metra vzdálený asi 10 minut chůze. Parta tří Slováků mezitím čekání na nás vzdala a šla si lehnout, jelikož již okolo jedenácté hodiny dorazila na místo. My se tam dostali až o půl druhé. Jako hrdý kapitán výpravy jsem se vydal vše domluvit na recepci a zaplatit. Jenže ejhle. Karta nešla. A nešla ani pěti dalším členům výpravy. Už jsem se bál, že budeme spát někde na nádraží (což by asi ani nevadilo, jelikož žebráků v metru a vlaku bylo ve Stockholmu dost). Naštěstí jiný terminál odvedl svou práci a my se bezpečně ubytovali.
Náš kemp, který jsem vybral, měl na googlu tragické hodnocení. Na booking.com již podstatně lepší. Naštěstí se potvrdilo to z bookingu, prostorné vyhřívané chatky s lednicí a slušnou matrací. Za takovou chatku by vám v Česku u vody utrhli ruce. Po nějakém základním naházení věci do chatek a přivítání se s druhou partou jsme se sešli na naši chatce a hrdě se pustili do dovyrobení transparentů. Zapojili se snad všichni. Měli jsme mít krásný transparent pro 14 fandů, velký nápis SABRES CZ SK FANS. Všechno jsme vybarvovali a připravovali asi hodinu. Potom jsme se zmobilizovali, popadli transparenty, buben, hlasivky a vydali jsme se zpět do Stockholmského centra, konkrétně k hotelu Grand.
Cesta k hotelu Grand a setkání s hráči
Ptáte se, proč jsme vyrazili k hotelu Grand? Inu, přece jsem to musel jako admin nějak pořádně zařídit, ne? Prostě a jednoduše jsem si psal s buffalským novinářem Mikem Harringtonem z Buffalo News, který mi prozradil v jakém hotelu hráči bydlí, a v kolik by měli hotel opouštět. Když jsme dorazili na místo, začala panika. Kudy budou vycházet? Mají boční vchod? Nepojedou z garáže? Prostě jsme se rozdělili do několika skupin a obklíčili jsme hotel. Kdyby někdo něco objevil, měl poslat fotku do skupinového messengeru. A ona tam najednou přistála fotka od Dana Čižnára s Evanem Rodriguesem. Nastala panika, rychle jsme běželi k hlavnímu vchodu, kde Dan fotku pořídil.
Někteří však běželi tak vehementně, že si nevšimli, že kolem nich právě Evan Rodrigues prošel. Já si té jeho ne úplně primadonské tváře však všiml, poprosil ho o foto, a toho naštěstí využili i další. Rodrigues měl volno, jelikož první zápas seděl pouze na tribuně. Byl milý a se všemi se vyfotil. Nakonec mi ještě poradil, odkud budou hráči vycházet. Hustý. Ono se to fakt stalo. Potkali jsme opravdického živého hráče Sabres. Oni existují….
Před hlavním vchodem již čekali dva autobusy pro hráče Sabres. Pozorně jsme se seřadili před vchodem a spustili první fandění s bubnem. Chvíli na to vyběhl pán z ostrahy a domluvil nám, abychom byli zticha. Že můžeme zařvat jednou, až vyjdou hráči. Jenže ti se trousili jako šváby na pivo. První vyšel Zemgus Girgensons. Ten nás ale rychle minul a zamířil do autobusu. Trochu mě to zklamalo, ale očividně byl již v předzápasovém transu. Vlastně v něm byla většina hráčů. Příliš se jich u nás nezastavilo, ale přece někdo. Linus Ullmark, Carter Hutton, Brandon Montour, Rasmus Ristolainen, Connor Sheary, Marcus Johansson, Johan Larsson, Vláďa Sobotka a Henri Jokiharju. Hlavně tihle kluci se u nás zastavili. Někomu se podepsali, s někým se vyfotili. Záleželo na tom, co si každý zvolil. Já osobně bral raději foto.
Ostatní hráči okolo nás spíše prošli s tím, že si nás všímali více nebo méně. Jack Eichel se trochu zarazil a alespoň se pousmál a zvedl palec. Takový Sam Reinhart vůbec nevěděl, co má dělat. Domluvili jsme se totiž, že mu společně zazpíváme Happy Birthday, jelikož měl šestého listopadu narozeniny. Společně s McCabem na nás koukali a nechápavě se usmívali. No a kdyby vás zajímalo, jak to interně chodí, tak tady máte vypozorované info. Jezdí dva autobusy. V tom prvním jede asistent trenéra Steve Smíth, Girgensons, Larsson, Eichel a brankáři. To bylo snad vše. Na první zápas pak odjeli společně taxíkem Reinhart s McCabem a Millerem. Ostatní hráči včetně trenéru jeli druhým autobusem.
Společně jsme také vyvolali jména Ralpha Kruegera, který nám poděkoval za podporu. Jason Botterill šel do autobusu společně s panem majitelem Terrym Pegullou. Oba nás pak z autobusu s úsměvem pozorovali, tak jsem je ještě informoval, že jsme česko-slovenský fanklub Sabres. To jen pro jistotu, aby si nás nespletli s nějakými nudnými Švédy. Společně jsme ještě ze všech sil Šavle se svými hlasivkami a bubnem vyprovodili. Hutton byl evidentně nadšený, jelikož nás z autobusu pěkně hecoval a pumpoval.
Od hotelu k hale Globen
Hráči se trousili k autobusům skoro hodinu. Na některých členech zájezdu již byla znát pořádná nervozita. Nebylo to však způsobeno blížícím se startem utkání, nýbrž kručícími žaludky, které začaly hlasitě doplňovat náš buben. Ke Globenu to bylo hromadnou dopravou zhruba 20 minut cesty, zformovali jsme se, udělali si další fotku a krásně dojeli před halu, kde veškeré kručení žaludku zastavila modla každého hladového poutníka – McDonald. Tam na nás ale kromě jídla čekalo jedno nemilé překvapení. Drsný, mrazivý a deštivý Stockholm se podepsal na našich transparentech, takže byly až příliš rozmazané na to, aby se dali použít. Vlastně teď nechápu, proč se pro ně ty dva mamlasové vraceli na letiště? Konec transparent storry.
Po společném nasycení jsme se vydali hledat náš vchod číslo šest. Bloudili jsme kolem haly a nemohli ho najít, tak jsme si alespoň vesele zabubnovali Let’s Go Buffalo. V tom nás objevila jedna slečna se slovy: „Vy jste ta skupina čtrnácti lidí s tím bubnem? Pojďte, já vás odvedu.“ Tak to vidíte, celebrity. Byl jsem totiž jediný, kdo pořadatele požádal o možnost vzít si buben. Jako jediný v celém Globenu jsme dostali povolení. No prostě organizace hadr, že jo. V moment, kdy jsme prošli kontrolou u vchodu (která byla také zvláštní, jelikož jsem ještě nezažil, aby se mě uctivě ptali, zda mi mohou prohledat batoh a ohmatat kapsy) jsem si začal ještě více uvědomovat, že se to opravdu děje. A při pohledu na většinu ostatních členů fanklubu to vypadalo dost podobně.
Zápas #1
Konečně jsme se usadili v hale. Bohužel nás nemohlo sedět všech 14 pohromadě, jelikož systém pro zakoupení lístků nabídl pouze 10 lístků na osobu a automaticky nás někam hodil. Měli jsme tedy deset sedadel vedle sebe a čtyři trochu jinde. Snažili jsme se na místě lístky s někým vyměnit. Před námi seděla skupinka čtyř lidí. Seděli ve fanzoně Sabres a dle mě to vypadalo, jako by na hokeji byli maximálně potřetí v životě. Roman jim k výměně sedadel nabízel ještě 400 SEK extra, ale místa si vyměnit nechtěli, a tak jsem alespoň tloukl do bubnu vší silou, aby z toho měli zážitek.
Před začátkem rozbruslení obešel všechny sedačky v sektoru Sabres Fanzone jistý pán z Buffala, jenž všem rozdal gumové náramky připomínající Sabres ve Švédsku. Jen tak, nic za to nechtěl… moc milé gesto. No a jak se blížil čas zápasu, srdce začalo bušit. Hala se ztmavila a hráči poprvé vjeli na led na rozbruslení. Samozřejmě za našich mohutných ovací. Jinak to ani nešlo. Byli tam na ledě a my se na ně dívali. Neuvěřitelné. Po nějakých patnácti minutách zalezli zpět do šatny a vše se nachystalo na ten hlavní teátr.
Mezitím se ale stalo něco, o čem jsem sice věděl, že se může stát, ale úplně jsem v to nedoufal. Přišel za námi Mike Harrington, hlavní postava Buffalo News, tedy největšího tisku v západním New Yorku. Zeptal se nás na pár otázek a zavolal si nás nahoru, aby nás pohromadě vyfotil a ještě nás vyzpovídal. Nakonec si kromě mě vzal na paškál také Vencu Stacha. Společně jsme mu zapózovali, udělali několik fotek, natočili video a zase se nahrnuli na naše místa, jelikož se start do utkání blížil. Stejně to ale bylo pro mě neuvěřitelné. Čtu jeho články, hádám se s ním na twitteru a teď s námi dělá rozhovor.
Globen opět padl do tmy. Nasvítili se pouze rohy kluziště a na kostce nad ledem se začala pouštět videa představující oba týmy. Poté už začal úřadovat hlasatel. Nejprve se na led dostal hostující tým. Poté přišel náš okamžik. Za zvuku šavlového tance vyjely na led naše Šavle. Všichni jsme byli na nohách a mě se upřímně pomalu draly slzy do očí. Na led nastoupili zahajovací formace a všichni hráči byli jméno po jménu představování. Na konci řady Buffalských borců stál Victor Olofsson, který si od domácího publika vysloužil hlasité ovace. Nedalo se to ale srovnat s tím, co se spustilo, když kamera najela na Victora Hedmana. Troufám si tvrdit, že pro Švédsko, a lidi ve Stockholmu obzvláště, je Hedman něco jako Jágr pro Čechy.
Následovaly hymny. Americká a Švédská. Abych řekl pravdu, při té americké to na mě nejvíce padlo. Vstáváte skoro na každý zápas v jednu hodinu v noci. Na hymny si akorát donesete kafe a najednou nejste s kafem v obýváku, ale v hale na stadionu a zažíváte to na vlastní kůži. K dokonalosti chyběl jen Doug Hamilton, pěvec hymen v Buffalu, jelikož ty teatrální způsoby zpěvu státní hymny USA mě opravdu nebaví. Poté zazněla švédská hymna, a to nejen v podání zpěvačky, ale také snad všech Švédů na stadionu. Silný zážitek. Hala se rozsvítila, hráči se připravili na buly, rozhodčí vhodil puk a náš sen se stal skutečností. Viděli jsme hrát naživo své Šavle a ihned jsme začali co nejhlasitěji skandovat.
Bohužel, první dvě branky utkání vstřelila Tampa, což jen podpořilo celé Tampovské naladění tohoto dvojutkání. Vynechme stranou to, že i fanoušci Lightning, kteří se s námi bavili, uznali, že rozhodčí oba zápasy napískávali Tampě. Zaměřme se pouze na nastavení v hale. Bylo jedno, kdo byl domácí tým a kdo hostující. Oba dva zápasy se hlasatel zápasu objevoval pouze ve fanzoně Lightning. Veškeré soutěže a další kraviny se odehrávali pouze tam. Na obrazovce se objevovali převážně fans Lightning a co mě dostalo nejvíc, maskot Sabres, Sabretooth, byl obě utkání také pouze ve fanzoně Tampy. Chápete to? házej se trička do davu a maskot Sabres je hází fandům Blesků… Už chápete, že diskriminace Sabres v ochozech (a trochu i na hřišti) byla slušná.
Náš moment přišel ve druhé třetině. Střela Ristolainena tečovaná Reinhartem zapadla do klece. Rozhodčí ale hned ukazuje, že gól neplatí, a tak emoce nejsou až tak velké. Nakonec rozhodčí gól uznávají a my se začali radovat, avšak nebylo to úplně ono. Siréna oznámila konec druhé třetiny, což znamenalo sraz fanoušků Sabres před sektorem A2, který vyhlásila twitterová stránka Displaced Sabres Fans, která běžně pořádá tyhle srazy fanoušků během venkovních zápasů Sabres. Když naše parta dorazila na místo s bubnem, spustili se ohromné ovace. Byli jsme opravdu za celebrity. Společně jsme si zařvali několik pokřiků, natočil nás někdo přímo od Sabres, udělali jsme si fotku a prostě jsme si užili asi 150 fanatiků Sabres na jednom místě.
Pořádného návalu emocí jsme se dočkali až ve třetí třetině. Eichel vybojoval puk na Reinharta, ten jej střílenou přihrávkou poslal na Olofssona, který kotouč tečoval pár centimetrů mimo Vasilevskyho svatyni. Po neúspěšném pokusu se ale Olofsson v pádu vrhl za pukem a ještě jej dokázal vybojovat. Reinhart si vyměnil kotouč s Jokiharjem, střela a gól! gól‘ gól! Nějakých patnáct metrů před našima očima dalo Buffalo gól. Zněla siréna, gólová hudba. V podstatě už jen chyběl Horst Fuchs a nápis Znáte z TV. Šavle sice ještě tlačily, ale branku nakonec nedaly. Zklamání z prohry vystřídalo další potkání se s hráči.
Trochu jsem si totiž dopisoval s panem Chrisem Bandurou, což je člověk přes PR v Buffalu. Ten nám přislíbil, že bychom se po zápase mohli vidět s nějakými hráči. A tak se také stalo. Došli jsme k tunelu, kde hráči zalézali do kabin a počkali. Nakonec se hned několik z nich u nás zastavilo a udělalo společnou fotku s fanklubem. Bylo zajímavé pozorovat, jak se hráči promění po tom předzápasovém transu. Takový Zemgus Girgensons, který se při cestě z hotelu do autobusu vůbec nezastavil a tvářil se, jak ho všichni štveme, se najednou všem podepsal a se všemi se mile vyfotil.
Titul sympaťáka týmu nemůže ale získat nikdo jiný než Carter Hutton. Ten kluk se zastavil skoro se všemi před hotelem, všem se podepsal, vyfotil se, a to stejné udělal i po zápase. Navíc s námi prohodil pár slov, poděkoval za podporu. Prostě evidentně dobrák od kosti. Podpisy a setkání s některými hráči dalo alespoň nějakou záplatu na zlomené srdce z prohry. Navíc jsme po zápase dělali rozhovor pro nějakou televizi, avšak za boha nevím pro jakou 😀
Po sesbírání fotek, podpisů a tuny emocí jsme se vydali na metro, které nás přímo od haly dovezlo až na zastávku u kempu. Mám pocit, že celou cestu se nikdo nebavil o ničem jiném, než zápase Sabres. Z kontextu nás snad vytrhla pouze Terezka, která úplně nezvládla celodenní hlad a následnou nálož mekáče. Všichni jsme zalezli do svých chatek. Já si prohlížel nejrůznější videa a fotky ze zápasu. V tom na mě vyskočil již hotový článek pana Harringtona. Dostali jsme se do hlavních zpráv Buffalo News. Druhý den ráno pak přišla ještě šílenější zpráva. Dostali jsme se dokonce na hlavní stránku sobotního vydání buffalského tisku. Kdo by čekal, že malý fanklub Sabres bude na titulce buffalských novin.
Předzápasový turismus
Druhý den ráno se ve Stockholmském kempu víceméně probudila banda chcíplotin. Zhruba polovina z nás byla po včerejší euforijní noci absolutně bez hlasu, a to včetně mě. Vlastně mě s Romanem asi hlas odešel absolutně nejvíc. Dohodli jsme se, že je volná zábava pro každého. Někdo šel obdivovat krásy Stockholmu, někdo si to znovu namířil před hotel. Snad ale všichni měli jednu destinaci jasnou. Nějakou restauraci, kde by se dobře najedli. Já osobně se pohyboval ve skupince s Romanem, Hanym a Terkou. Objevili jsme malou restauraci, která na první pohled vypadala tragicky, avšak při donesení jídla na stůl jsme si mohli pouze chrochtat blahem. Věřím, že na tom byly stejně i další skupiny. Švédské masové uličky nezklamaly. Vlastně k dokonání absolutní švédské návštěvy nám chybělo jen nakouknout do IKEI, což jsme ale nemohli stíhat.
Zatímco jedna parta se toulala a objevovala krásy Stockholmu, já, Roman, Hany a Terka jsme vyrazili z naší restaurace opět před hotel. Cestou jsme se ještě zastavili koupit nějaké magnetky a blbůstky v turistickém obchodě. No a hádejte, na koho jsme tam narazili. Prodával tam člověk, který se bavil s Vencou Stachem ve vlaku z letiště. Stockholm je taky malinký. Každopádně jsme dorazili před hotel a čekali na hráče. V tom k nám přišel pán z ochranky Sabres, který jezdí stále s klubem. Říká nám: „Vy jste tu zase? Vy musíte být opravdoví blázni do Sabres. Počkejte, něco tu pro vás mám.“ Vytáhl z kapsy pokerové žetony a každému dal do ruky jeden. „Tyhle žetony jsou z charitativního pokerového turnaje v Buffalu. Dnes už je nedostanete, jsou se starým logem.“ Všichni jsme se ctili hrozně poctění. Taková kravina a jak dokáže potěšit.
Pak opět začaly vycházet naše hvězdy. Já se konečně potkal s Olofssonem, Ristolainen zase podepsal Romanovi jeho dres. Všechno šlo lépe než jsme čekali. Nejlepší momenty ale přišly, když šli do autobusu Jason Botterill a Terry Pegula. Botterill se u nás zastavil a říká nám: „Vy jste tu zase? Jste z Česka a Slovenska, žejo? Děkujeme za podporu, držte to dále.“ Poté kolem nás procházel pan Peula a říká: „Aaa, fanoušci z Česka. moje rodina z dědečkovi strany pochází z Česka, děkujeme za podporu.“ My jsme panu Pegulovi poděkovali za udržení sportů v Buffalu. Společně jsme se vyfotili a myslím, že jsme zanechali dobrý dojem. To už s námi byl Jirka Tupý, který tak bloudil městem, až dobloudil k hotelu. Poté co hráči odjeli jsme se opět vydali k McDonaldu, kde byl naplánovaný sraz před zápasem.
Zápas #2
Asi bych řekl, že druhé utkání jsme si mohli trochu více užívat po té hokejové stránce. Už jsme to všechno jednou zažili, a tak jsme mohli o něco lépe vnímat hokej. Navíc nad námi sedělo trio fandů přímo z Buffala. Potkali jsme se náhodou u stánku s pivem. Jedna z nich řekla: „Je, vy jste ti Češi? Četla jsem o vás v Buffalo News. Jste skvělý, můžu vám koupit pivo?“ No a nakonec jsme zjistili, že sedí přímo nad námi. Ostatní fanoušci Sabres pak vyslyšeli mou prosbu na twitteru, aby nám co nejvíce pomohli svými hlasivkami, jelikož my je měly v hodně dezolátním stavu.
To se také stalo. Skupinky fanoušků se k nám přidávali a nějaké pokřiky startovala i skupina pěti německých fandů Sabres z fanklubu východněji ležící země. Sabres nám dali první důvod k radosti. Reinhart vypálil kotouč, který se od tyčky odrazil do zad McElhinneyho a zpět do branky. Curtis McElhinney sice při pokusu o přemístění vyhodil branku ze své konstrukce, pokud se to však stane nezaviněně s hráči skórujcího týmu a nijak to neovlivňuje vstřelení branky, je gól uznán. To jste jistě mohli vidět i v televizi, jelikož jsem to rozhodčím dost jasně ukázal.
Utkání se nakonec nevyvíjelo úplně šťastně. Ač Buffalo předvádělo lepší hokej než v prvním utkání, skóre dle toho nevypadalo. Během pauzy ve druhé třetině jsme se opět vydali k sektoru A2 na sraz fandů Sabres a znovu nás přivítal obrovský aplaus. Tentokrát jsem ještě slyšel, jak někdo řve. „Hele, jdou Češi, pojďme znova na fotku!“ Fakt jsme byli takové celebrity mezi fandama Sabres a nebudu vám lhát, byl to pěkný pocit. Navíc to byl jediný moment, kdy se buffalský maskot Sabetooth objevil mezi fandy Sabres, a tak nechyběly společné fotky. I když abych pravdu řekl, udělat si fotku se Sabretoothem bylo náročné asi jako pokusit se projet dálnici D1 bez jediného zastavení.
Nakonec jsme měli ještě dva důvody k radosti. Nejprve nás zvedl ze sedadel Victor Olofsson, který po skvělém individuálním výkonu dokázal prorvat puk za brankovou čáru, no a závěrečný tanec při gólové siréně a songu nám ještě zajistil svou brankou Jack Eichel. Po konci jsme ještě přišli k tunelu a někteří z nás získali do sbírky ještě pár podpisů. Poté už jsme vzali čáru a prchali do kempu, jelikož nás čekali zhruba jen čtyři hodiny spánku a následná cesta na letiště. Teda alespoň jedenáctičlennou partu letící do Prahy. Kolegové letící do Vídně měli ještě čas, jelikož se vraceli až okolo 18 hodiny. Víte co bylo komické a tak trochu osudové? Sabres se vraceli do Buffala pár minut po nás. Viz foto letového plánu. Všechno jsme stihli, v pořádku přistáli a rozloučili se plní neskutečných emocí a zážitků, které nikdo z nás do konce života nezapomene.
Může se zdát, že byl trip neúspěšný. Že Buffalo prohrálo oba dva zápasy a tak bylo vše zbytečné. Ale kde že. My po dlouhých letech konečně viděli Šavle naživo. Získali jsme si respekt fandů Sabres, pozornost lid v Buffalu, viděli jsme se s hráči, trenéry, manažery i majitelem. Zažili jsme dva dny tak nabité euforií, že se o tom nedá pořádně psát. Sny se staly skutečností a já moc děkuji všem, kteří se na tom podíleli. Hu-Ha Sabres on a Warpath!
